Legální emigrace z NDR

Pamatuje si na konec 80. let, kdy Němci ve velkém utíkali z NDR? Nejdříve do Maďarska a pak do Čech a přes západoněmecká velvyslanectví se chtěli dostat – a nakonec dostali – do toho “správného” Německa? Praha byla v té době plná odstavených trabantů a wartburgů a zahrada západoněmeckého velvyslanectví vypadala jako uprchlický tábor. Ale kromě toho existovala také legální možnost vystěhování se. S posvěcením východoněmeckých úřadů. A my jsme měli možnost poznat člověka, který to zažil na vlastní kůži!

Komunistická NDR byla v mnoha ohledech jiná než komunistické Československo. Soudruzi z NDR sice neuměli vyrábět plastové lžičky 😂 , ale třeba nikdy zcela nezakázali drobné živnostníky jako pekaře, řezníky. Nebo byli výrazně tolerantnější k náboženskému vyznání obyvatel NDR. Na druhou stranu tajná služba NDR, Stasi (Ministerium für Staatsicherheit), byla v něčem drsnější než obávaná česká StB. (Dobře je to vidět ve filmu Životy těch druhých. Znáte? Výborný film, vřele doporučujeme!) A podobně rozdílný přístup NDR uplatňovala také k emigraci svých obyvatel, kterou za určitých okolností oficiálně a ve velkém umožňovala.

Znak, dnes bychom řekli logo, obávané Stasi.

Legální emigrace východních Němců na západ byla možná díky mezivládní dohodě mezi NDR a SRN. Zjednodušeně řečeno, západní Německo zaplatilo východnímu určitý obnos marek a díky tomu se desítky tisíc východních Němců mohli vystěhovat na západ. Tato “kontrolovaná” emigrace probíhala ve dvou vlnách v 80. letech minulého století. Z dnešního pohledu to byl výhodný obchod hlavně pro NDR – získala ceněné valuty a ještě se mohla elegantně “zbavit” nežádoucích osob, hlavně svobodomyslných umělců a disidentů. Ale možnosti vystěhovat se legálně na západ využili také “obyčejní” občané.

Jestli sledujete náš facebook, tak asi víte, že v Žitavě chodíme na pivo s Čechy, kteří zde žijí, a s Němci, kteří se chtějí učit česky. Říkáme tomu vznešeně Deutsch-tschechische Stammtisch. A tam jsme potkali Petera (jeho jméno jsme změnili 😉), který legální emigraci zažil na vlastní kůži.

Peter se narodil v Žitavě. Nebyl nijak výjimečný, jeho rodiče nebyli disidenti, matka byla učitelkou ruštiny (!) na základní škole. Prožíval normální dětství na přelomu 70. a 80. let minulého století. Matka Petera nikdy neměla jediný problém s komunistickou stranou nebo Stasi. Dokonce byla jako jediná z celého okresu vybrána na učitelský zájezd do Moskvy. Svým způsobem patřila mezi elitu, protože takové postavení učitelé v NDR měli, a ona navíc učila ruštinu. Vše se ale změnilo, když podala oficiální žádost o vystěhování. Důvody neznáme a vlastně ani nejsou důležité, zajímavé je, co se dělo potom. Prakticky okamžitě ztratila zaměstnání a nové dlouho nemohla najít. Nakonec musela jezdit do vesnice za Žitavu, do místního JZD, kde vykonávala podřadné práce, a Peter dodnes vzpomíná, jak jí jezdil pomáhat kydat hnůj.

Mezitím se z NDR ve velkém vystěhovávaly celé rodiny. Peter popisoval, jak mu ve třídě “mizeli” spolužáci a spolužačky. Jejich rodiče se mohli vystěhovat, takže jeden den se rozloučil s kamarádem před školou a druhý den bylo jeho místo v lavici prázdné. Všichni prý znali důvod, ale nikdo o tom nesměl mluvit. Jen se to šuškalo: “Utekli. Pšt.” Peter říkal, že takhle jen z jeho třídy “zmizeli” minimálně čtyři spolužáci.

Peter se svojí matkou žili v nejistotě rok a půl. Za tu dobu měli šanci poznat represe ze strany Stasi. Ztráta zaměstnání, neustálé špehování, Stasi před domem, tajné fotografování a zapisování s kým se setkali a s kým mluvili. Peter později viděl složku, kterou na ně Stasi vedla – asi 10 centimetrů vysoká složka plná poznámek, fotografií, záznamů… Z filmu Životy těch druhých si můžete udělat představu, jak byla Stasi důkladná!

Z filmu Životy těch druhých (režie Florian von Donnersmarck, 2006)

Po roce a půl života-neživota vzalo vše rychlý konec. Jeden den si Petera zavolal ředitel základní školy do ředitelny. Peter měl štěstí, že sekretářka ředitele byla kamarádkou jeho matky. Když Peter procházel přes její kancelář, tak ho zastavila, silně ho držela za ruku, třásla s ním a dokola mu opakovala, aby nic neříkal, jen že svoji matku miluje, a aby se radši rozbrečel. Peterovi bylo tehdy jedenáct. Teprve, když viděla, že pochopil, tak ho “pustila” do ředitelny. Tam seděl ředitel a vedle něho stáli dva příslušníci Stasi. Petera začali vyslýchat, ptali se ho na matku, na kamarády, příbuzné… Peter mlčel a podle instrukcí se nakonec rozbrečel. Což ani nebylo moc hrané, prostě mu bylo do breku.

Když výslech skončil, tak mu ředitel řekl, že má jít okamžitě domů. Nikde se nemá zastavovat, s nikým nesměl mluvit. Školní věci nechal ve třídě, oblékl se a ubrečený běžel domů. Ten výslech malého kluka měl možná odhalit zaváhání. Možná kdyby Peter řekl, že nechce, že se mu bude stýskat po kamarádech, po babičce, tak mohl skončit v dětském domově a jeho matka by pravděpodobně odmítla odjet. Což by pro ni a Petera mohlo být ještě horší.

V den Peterova výslechu jeho matka dostala povolení vystěhovat se! Současně je ale “rodná” NDR zbavila občanství a všech práv. Peter a jeho matka měli dvacet čtyři hodin, aby opustili NDR. Rychle odjeli do Zhořelce, aby se nechali vyfotografovat do pasů. Pak zpátky do Žitavy na policii. Papíry a razítka, razítka a papíry. Zabalit dva kufry a rychle na nádraží. Na loučení nebyl čas. “Kdybychom to nestihli, tak bychom místo na západ jeli do Budyšína,” komentoval to Peter a narážel na obávané vězení pro politické vězně, které fungovalo již v dobách nacistického Německa. (Mimochodem, toto vězení dnes funguje jako muzeum. Mezi jeho “slavné” vězně patřil také Julius Fučík. Určitě se tam zajeďte podívat! Něco takového v Čechách nezažijete…)

Peterovi a jeho matce se to nakonec podařilo. Vycestovali a žili poblíž Norimberku. Peter žil dál život normálního kluka, vystudoval univerzitu, studoval v zahraničí, pracoval…

V tehdejší vlně legální migrace se odstěhovalo několik desítek tisíc (!) lidí. Petr to přepočítával, že za jednoho emigranta SRN zaplatila 30 tisíc západoněmeckých marek. A ještě jeden zajímavý postřeh z Peterova vyprávění. Většina legálních emigrantů prý pocházela z východních částí NDR. Lidé v západní části NDR prý mohli běžně sledovat západoněmeckou televizi a poslouchat západoněmecký rozhlas. Takže na jednu stranu viděli pozlátka reklam, ale na druhou stranu si uvědomovali, že východní Německo, přes represivní charakter státního zřízení, jim poskytuje jistotu, práci a hmotné zabezpečení. Nechtěli se pouštět do “dobrodružství” a být třeba nezaměstnaní. Zatímco lidé ve východní NDR negativní informace o SRN slyšeli pouze z oficiálního vysílání a měli je zprostředkované od známých. Přesto jejich touha po svobodě byla silnější.

Peter se vloni vrátil do Žitavy. A teď s námi chodí na pivo. Pardon na Stammtisch 😌

Peter byl malý kluk, vše je to stará historie a něco si mohl špatně zapamatovat, špatně pochopit, ale stejně každý takový příběh mrazí a nahání hrůzu. Mimochodem, věděli jste, že členem Stasi byl také současný ruský prezident a dřívější agent KGB Vladimír Putin?

Průkazka Stasi Vladimíra Putina.

PS: Tady původně náš článek končil. Ale musíme se ještě omluvit za chybu, kterou jsme udělali na našem facebooku v pátek 8. března. V postu jsme zaměnili sídlo Stasi za sídlo komunistické strany. Vše musíme uvést na pravou míru: Stasi v Žitavě sídlila v tzv. bílém domě, v bílé vile na Bahnhofstrasse 30. Dům najdete hned naproti nádraží a dnes v něm funguje Industrie- und Handleskammer Dresden.

6 odpovědí na “Legální emigrace z NDR”

  1. V Praze určitě. Akorát v Hrádku to bude asi pořád v lepším případě na úrovni německé minimální mzdy, což je pro Němce neakceptovatelné, ale nedávno jsem četl o Francouzce, která po absolvování VŠ nemohla najít místo, tak nakonec šla do ČR.

  2. 🙂 Ono to vypadá jako vtip, ale některá místa v Čechách už jsou platově na německé, nebo spíš žitavské úrovni. Průměrný plat v okrese Görlitz, na který většina zaměstnanců nedosáhne (!), je asi 2 100 Euro. Hrubého! Tak si to spočítejte…

  3. Díky za pochvalu!
    Proč se vrátil? Vrátil se domů. Není jediný; už jsme pár dalších lidí zaregistrovali. Odešli třeba v 90. letech do Berlína nebo někam do západních zemí a teď se vrátili. Asi se nedá mluvit o trendu, že by se vracelo hodně lidí, ale pár se jich opravdu vrátilo. Prostě se vrací domů.
    Peter to má trošku komplikovanější, protože v Žitavě už je skoro rok a ještě nesehnal práci 🙁

    1. Zde už narážíme na rozdíl v českém a německém pojetí domova, vlasti. Zatímco pro Čecha je to celý stát a byly to i oblasti, kde se česky vůbec nemluvilo: Slovensko, Podkarpatská Rus, německá sídelní území, pro Němce je domovem a vlastí okres, vesnice, oblast, dokonce i městská čtvrt nebo i ulice s bezprostředním okolím. Z toho pak plyne onen návrat do Žitavy.

Napsat komentář: vzitave Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *